neděle 18. července 2010

Jaké prvky filmu Blade Runner se promítly do kyberkulturních narací o identitě a autenticitě?

Práce do audiovizuální semináře kyberkultury.

Film Blade Runner Ridleyho Scotta z roku 1982 se stejně jako jeho literární předloha Philipa K. Dicka obsahuje spoustu vyřčených i nevyřčených otázek na téma naší tělesnosti, naší identity a vlastně i autenticity našeho vlastního života i života umělého. Odehrává se v budoucnosti, ve které lidstvo vyvinulo lidem podobné androidy, kterým implantuje vzpomínky a nechává je tak vlastně prožít životy jiných lidí. Jsou tedy živými organismy vlastní (i když implantovanou) identitou a ve své podstatě jsou více lidští než většina „skutečných“ lidí, kteří si na rozdíl od svých otroků smrt nezaslouží. S androidy je totiž nakládáno jako s otroky, jako s neuvažující masou sloužící pro lidské pobavení. Jejich vlastní identita je pouhou nadstavbou pro vojáky a prostituky. Poprava androida je považována za běžnou věc, nejedná se o vraždu, pouze o jakési ukončení vadného procesu. Tento prvek lidské nadřazenosti svým uvažujícím výtvorům ovlivnil například sérii Animatrix.

Co je lidské a co nás činí lidskými? Ve snímku Blade Runner se člověk od replikanta rozpoznává pomocí složitého testu, který by měl odlišit reakce člověka a androida na otázky týkající se například zacházení se zvířaty. Humánní zacházení se zvířaty je tedy zřejmě čistě vlastností lidí, ne uvažujících strojů s vlastnostmi lidí. Je zde ovšem i možnost, že dojde v testu k chybě a vlastně se nabízí i možnost, že samotný zkoušející je též replikant. Bez testu se ovšem replikant rozpoznat nedá, vypadají přesně jako lidé a jsou vlastně v mnoha ohledech mnohem dokonalejší než jejich stvořitelé. Kyberkulturní narace tedy ovlivnila nejen možnost záměny člověka a robota a vlastně i samotná koncepce robota jako člověku podobného organismu s implantovanými vzpomínkami (životem) skutečných lidí.

Nestírá se rozdíl mezi uměle vytvořeným životem a naším vlastním, autentickým, v době kdy už nejsme ani schopni rozlišit co je umělé a co je autentické? A může si být vlastně někdo jistý, že je skutečně tím čím je a že prožil to, co si pamatuje? Paranoia z autenticity vlastního života je protknutá celým snímkem. Život ve světě kde už není autentické téměř nic, od toho co jíte až po „živé“ organismy, které vás obklopují, tak jak je zobrazen v tomto snímku ovlivnil vývoj kyberkulturních narací podle mého názoru nejvíce. Ta neustálá možnost, že člověk se, kterým se bavíte, ve skutečnosti člověkem není. Nebo naopak je? Uměle vytvořený život v realitě Blade Runner je přece lepší než originál - "More human than human" is our motto.

Vaše manželka může být přeci replikant nebo i vy můžete být replikant. Mezi implantovanými vzpomínkami a těmi reálnými přeci není zase takový rozdíl. To tedy evidentně smazává rozdíl mezi reálným životem a životem umělým, implantovaným chcete-li. Tyto vzpomínky totiž někdo prožil, a pokud jsou vloženy do vašeho mozku tak jste je vlastně prožil také, i když pouze ve vlastní hlavě, berete je za součást svého života. Toto je tedy další prvek, který se velkou měrou promítl do vývoje kyberkulturních narací. Neustálá nejistota a pochybnosti o vlastní identitě a o tom co prožíváme, co je autentické můžeme tedy nalézt například v trilogii Matrix nebo v méně známém filmu Dark City. A onu záměnu umělého organismu s živým a zaobírání se důvodem podobnosti člověka a člověkem vytvořeného stroje se zase jasně promítl do Ghost in the Shell.

Život tedy ve své podstatě ztrácí smysl v době, kdy nevíte co je reálné a co ne. Flóra a fauna kolem vás je stejně umělá jako vy sám a ničím si nemůžete být jisti. Tuto situaci skvěle vystihuje citát postavy Gaffa, který na konci filmu pronese: „It's too bad she won't live! But then again, who does?“ Jak si tedy můžete být jisti, že skutečně žijete? Že jste to, co jste a že to co prožíváte nebo co jste, je reálné? Nemůžete! A tyto prvky ovlivnily a spoluvytvořily kyberpunkovou scénu.

Žádné komentáře:

Okomentovat