sobota 21. ledna 2012

Reflexe průniků Teorie interaktivních médií a Sociologie


Teorie interaktivních médií je poměrně mladým uměnovědným oborem (vznikl roku 2006), který se zabývá zkoumáním tzv. umění nových médií. V této práci se hodlám věnovat vlastní reflexi blízkosti a vzdálenosti uměnovědného a sociologického přístupu k novým médiím.
Termín umění nových médií[1] je většinou autorů vnímán jako označení pro širokou oblast uměleckých praktik zahrnující v sobě tzv. umění a techniku a mediální umění. [Paul 2008: 7–8; Tribe, Jana, Grosenick 2006: 6–7] Důležité je poznamenat, že umění nových médií nezahrnuje pouze umění nějakým způsobem pracující s technikou, ale také umění, které reflektuje dopad nových médií na společnost, tedy různé happeningy, performance a tak podobně. Hlubší rozebrání jednotlivých kategorií pro nás ovšem v této práci nehraje roli, pustíme se proto do hledání jednotlivých průniků, společných bodů a autorů, které spolu umění nových médií a sociologie sdílí.
Pokud bychom chtěli najít jeden z prvních průniků umění nových médií a sociologie, stačí nám zmínit text německého filozofa a sociologa Waltera Benjamina Umělecké dílo ve věku své technologické reprodukovatelnosti, který je považován za „definici zásad estetiky moderny ze sociologického hlediska“ [Horáková 2010] a jedno ze zcela stěžejních děl, které se ze sociologické perspektivy věnuje společenským změnám, které provázejí objev každého nového média.
V době, kdy psal Benjamin svou práci, byla novým médiem fotografie a rozhlas. Sociologickou analýzou vlivu nového média následujícího, tedy televize, se zabýval například Theodor Adorno ve své eseji Prolog k televizi nebo Pierre Bourdie ve své práci O televizi. Televize je sice uměnovědci obecně považována za médium „bez umění“ [Daniels, Frieling 1991: 59], ale těšila a těší se obrovskému zájmu sociologů i uměnovědců.       
Za hlavní bod setkání sociologie a studia umění nových médií považuji oblast kyberkultury, kterou lze jen velmi vágně definovat jako kulturní fenomén, který je provázaný s „kybertématy“ [Macek 2004: 35]. O celkové popsání kyberkulturního fenoménu se pokusil Pierre Lévy, který se ve své knize Kyberkultura věnuje mimo jiné umění, které je spjato s objevem a šířením informačních a komunikačních technologií. [Lévy 2000: 121] Lévy toto umění chápe poměrně široce (počítá například i s weby jako projevem umělecké estetiky), nicméně jde o poměrně ucelenou sociologickou analýzu nového kulturního hnutí, stejně jako uměleckého vyjádření, které s sebou přináší.
Součástí sociologické analýzy kyberkultury je také zkoumání subkultur prvních hackerů. Tyto subkultury vznikají v průběhu šedesátých let převážně v USA a Velké Británii kolem velkých technických univerzit, které mají přístup k tehdy neuvěřitelně drahé a zvláště pro vojenské účely využívané výpočetní technice. Steven Levy nám poskytuje sociologický vhled do fungování těchto subkultur a vymezuje také tzv. hackerskou etiku, která mimo jiné říká, že „Na počítači můžete vytvořit umění a krásu.“ [Levy 2010: 31] Tato myšlenka je samozřejmě naprosto zlomová pro umění nových médií.
Jak už jsem zmínil, umění nových médií je v podstatě reflexí společenského stavu a vztahu společnosti k technologiím. Audiovizuální umělec Nam June Paik se například svou výrobou šatů nebo lidských postav z televizorů snažil zvrátit veřejné smýšlení od tzv. dehumanizace umění (v našem případě zvláště toho „nového“), kterou můžeme sledovat v díle sociologa José Ortegy y Gasseta The Dehumanization of Art a ukázat, že nové umění má v lidském životě své místo a spíše se lidskému životu přibližuje, než vzdaluje. [Elwes 2005: 143-145]
Na závěr lze tedy říci, že studium umění nových médií a sociologie, zkoumá v mnoha případech stejné fenomény a manifestace společenských změn. Porozumění těmto společenským změnám, které provází objev nových médií, je nesmírně důležité nejen pro sociální vědce, ale také pro uměnovědce, kteří díky hlubšímu pochopení těchto změn, mohou lépe dekódovat a interpretovat umělecké reflexe těchto procesů. [Kůst 2007: 113] Myslím si, že si oba obory mají vzájemně co nabídnout. Teorie interaktivních médií samozřejmě čerpá více ze sociologie, díky její poměrně dlouhé tradici a kvalitě prací zkoumajících společenské změny obklopující nová média. Nicméně se domnívám, že i náš výzkum má sociologům dosti co nabídnout, protože nahlíží nová média z trochu jiného úhlu, který by mohl být pro společenské vědce velice zajímavý a přínosný.

Literatura
Daniels, Dieter, Rudolf Frieling. 1991. Media-Art Net 1. Springer Vienna Architecture

Elwes, Cathrine. 2005. Video Art: A Guided Tour. New York: I.B.Tauris

Horáková, Jana. 2010. „Umělecké dílo v době své digitální reprodukovatelnosti“ Umělecké dílo v době své digitální reprodukovatelnosti  [online]. Brno: Masarykova univerzita [cit. 14. 11. 2011]. Dostupné z: http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/ff/ps10/dilo/web/pages/dilo_uvod.html

Kůst, František 2007. „Estetická role nových médií.“ Pp. 111-197  in Marta Filipová, Matthew Rampley (eds.). Možnosti vizuálních studií: Obrazy – texty - interpretace. Barrister & Principal.

Levy, Steven. 2010. Hackers: Heroes of the Computer Revolution. Sebastopol: O'Reilly Media

Lévy, Pierre. 2000. Kyberkultura. Praha: Nakladatelství Karolinum

Macek, Jakub. 2004. „Koncept rané kyberkultury“ [online]. [cit. 14. 11. 2011]. Dostupné z: http://macek.czechian.net/texts/macek-koncept_rane_kyberkultury.pdf

Paul, Christiane. 2008. Digital Art. Londýn: Thames & Hudson.

Tribe, Mark, Reene Jana, Uta Grosenick. 2006. New Media Art. Taschen


[1] New Media Art

Žádné komentáře:

Okomentovat